Církevněslovanský jazyk (církevní slovanština)
Bohem požehnaný liturgický jazyk Slovanů

Staroslověnština původně vznikla jako oficiální jazyk náboženského písemnictví, ale postupně překročila svoje primární určení. Stala se nejen jazykem slovanské liturgie, jazykem Církve, ale i úředním a spisovným jazykem pro většinu Slovanů. Některé slovanské národy převzaly i staroslovanské písmo cyriliku. Stalo se tak po vyhnáni žáků sv. Cyrila a Metoděje z Velké Moravy. Jejich další působeni je především na Balkánu, v Srbsku a Bulharsku. Přinesli tam sebou nejen cyriliku (písmo, které vytvořil pro misii na Velkou Moravu sv. Cyril), ale i byzantskou duchovnost, slovanskou bohoslužbu, překlady bohoslužebných knih a Svatého Písma do staroslověnštiny. Proto dnes tyto národy používají pro psaní cyrilici, nyní všeobecně nazývanou azbuka. Misie sv. Cyrila a Metoděje byla sice na Velké Moravě rozprášena, ale pro slovanské národy položila pevný kulturní i duchovní základ. Proto je třeba chápat pravoslavnou Církev jako naši národní Církev, která se z Velké Moravy rozšířila na Balkán a později do Ruska. Svatého Cyrila a Metoděje oslavujeme jako apoštolům rovné učitele Slovanů.

Pro období od 12. do 18. st. se používá název církevní slovanština. Oproti tomu staroslovanský jazyk /staroslovanština/se používá na označení nejstarší písemné podoby slovanského jazyka od poloviny 9. st. až do konce 11. st. /staroslovanské texty, které se zachovaly, nejsou originály z dob Konstantina a Metoděje, ale jen opisy z 2. poloviny 10. až 11. st./.

Staroslovanština jako živý spisovný jazyk zaniká poměrně brzo, koncem 11. st. Její zánik se vysvětluje skutečností, že nejen ona ovlivňovala slovanské jazyky, ale i sama byla poznamenána značným vlivem jednotlivých slovanských jazyků. V důsledku uvedeného na přelomu 11. a 12. st. staroslovanština přestává existovat ve své počáteční podobě. Avšak staroslovanština nezaniká bez stopy, protože její základní sférou používání se stává církevně-náboženská literatura. V důsledku vlivu slovanských jazyků na staroslovanštinu, vzniká církevněslovanský jazyk, ve kterém při staroslovanských jazykových rysech jsou i osobitosti jednotlivých živých slovanských jazyků. Tyto se mimovolně vnášely do přepisovaných textů na jednotlivých slovanských územích. Tak vzniklo mnoho typů /redakce/ církevní slovanštiny: česko-slovenský, panensko-slovinský, bulharsko-makedonský, srbsko-chorvatský, východoslovanský /resp. ruský/.

Vznik staroslovanského jazyka měl velký kulturně-historický význam pro život Slovanů ve středověku. Staroslovanské písemnictví se objevuje v čase, kdy evropské národy ještě neměly vlastní spisovné jazyky a pro tento účel používaly latinský a nebo řecký jazyk. Vznik slovanské písemnosti znamenal vstup slovanských národů na mezinárodní scénu, přispěl k jejich kulturnímu rozvoji, povznesení a sebeurčení, napomáhal budovat pevné základy slovanských spisovných jazyků a středověkých literatur, a také přispěl k upevnění mezislovanských kulturních styků.