Církevněslovanský  jazyk  /církevní slovanština/
                  Bohem požehnaný liturgický jazyk Slovanů.

           V církevní  slovanštině  sloužíme večerní Bohoslužby.

Staroslověnština původně vznikla jako oficiální jazyk náboženského písemnictví, ale postupně překročila svoje primární určení. Stala se nejen jazykem slovanské liturgie, jazykem Církve, ale i úředním a spisovným jazykem pro většinu Slovanů. Některé slovanské národy převzaly i staroslovanské písmo cyriliku. Stalo se tak po vyhnáni žáků sv. Cyrila a Metoděje z Velké Moravy. Jejich další působeni je především na Balkánu, v Srbsku a Bulharsku. Přinesli tam sebou nejen cyriliku (písmo, které vytvořil pro misii na Velkou Moravu sv. Cyril), ale i byzantskou duchovnost, slovanskou bohoslužbu, překlady bohoslužebných knih a Svatého Písma do staroslověnštiny. Proto dnes tyto národy používají pro psaní cyrilici, nyní všeobecně nazývanou azbuka. Misie sv. Cyrila a Metoděje byla sice na Velké Moravě rozprášena, ale pro slovanské národy položila pevný kulturní i duchovní základ. Proto je třeba chápat pravoslavnou Církev jako naši národní Církev, která se z Velké Moravy rozšířila na Balkán a později do Ruska. Svatého Cyrila a Metoděje oslavujeme jako apoštolům rovné učitele Slovanů.
Pro období od 12. do 18. st. se používá název církevní slovanština. Oproti tomu staroslovanský jazyk /staroslovanština/se používá na označení nejstarší písemné podoby slovanského jazyka od poloviny 9. st. až do konce 11. st. /staroslovanské texty, které se zachovaly, nejsou originály z dob Konstantina a Metoděje, ale jen opisy z 2. poloviny 10. až 11. st./.
Staroslovanština jako živý spisovný jazyk zaniká poměrně brzo, koncem 11. st. Její zánik se vysvětluje skutečností, že nejen ona ovlivňovala slovanské jazyky, ale i sama byla poznamenána značným vlivem jednotlivých slovanských jazyků. V důsledku uvedeného na přelomu 11. a 12. st. staroslovanština přestává existovat ve své počáteční podobě. Avšak staroslovanština nezaniká bez stopy, protože její základní sférou používání se stává církevně-náboženská literatura. V důsledku vlivu slovanských jazyků na staroslovanštinu, vzniká církevněslovanský jazyk, ve kterém při staroslovanských jazykových rysech jsou i osobitosti jednotlivých živých slovanských jazyků. Tyto se mimovolně vnášely do přepisovaných textů na jednotlivých slovanských územích. Tak vzniklo mnoho typů /redakce/ církevní slovanštiny: česko-slovenský, panensko-slovinský, bulharsko-makedonský, srbsko-chorvatský, východoslovanský /resp. ruský/.
Vznik staroslovanského jazyka měl velký kulturně-historický význam pro život Slovanů ve středověku. Staroslovanské písemnictví se objevuje v čase, kdy evropské národy ještě neměly vlastní spisovné jazyky a pro tento účel používaly latinský a nebo řecký jazyk. Vznik slovanské písemnosti znamenal vstup slovanských národů na mezinárodní scénu, přispěl k jejich kulturnímu rozvoji, povznesení a sebeurčení, napomáhal budovat pevné základy slovanských spisovných jazyků a středověkých literatur, a také přispěl k upevnění mezislovanských kulturních styků.