Co máme, nectíme, – až když to ztratíme
Takovéhle myšlenky, takové úvahy zavalují nejednou mysl člověka tváří v tvář zprávě o nečekané smrti ušlechtilého, činorodého, jedince nebo blízké, milované a milující bytosti. Neodčinitelně pozdě si totiž uvědomujeme, jak málo jsme si vážili výsledků nebožtíkova úsilí, jak řídce jsme dokázali projevit vděčnost za krásný, radostný, povznášející prožitek, který nám připravil. A to, co bylo řečeno o ztrátě možnosti obecenství s člověkem, platí obdobně o „rozchodu“ s milou, užitečnou věcí. Dítě si popláče nad rozbitou panenkou, dospělý člověk revokuje vzpomínky třebas i nad „čerstvými“ střípky koflíku, z něhož po léta pil svou ranní kávu...
Náš prostinký opatovský chrám byl na přelomu listopadu a prosince loňského roku vyloupen. A policie dává pramalou naději, že by opatovští pravoslavní kdy znovu uviděli odcizenou chrámovou výbavu. Jak nezanaříkat za takové situace nad vším tím, s čím jsme po léta žili!
 |
(poslední léta života) |
Především je nám do pláče pro bohoslužebný kalich. „Dříve narození“ věřící vzpomínají, že v samotných počátcích trvání církevní obce byl používán kalich dřevěný. Pisatel těchto řádků však měl v posledních pětačtyřiceti letech pro eucharistickou službu k disposici výlučně již kalich kovový. A nebyl to kalich ledajaký! Noha z bílého kovu přerůstala nahoře v jakýsi „obal“ vložené vlastní (zlacené) číše, vyčnívající nad vrch stříbrného obalu a viditelné jeho oválnými postranními otvory. Jedinečná pak byla reliefní výzdoba nohy kalicha. Věnec z lipových listů jasně naznačoval výchozí myšlenku všeslovanské jednoty při životadárném zdroji Pravdy – nezkresleném Spasitelově pravoslavném učení. A naznačené plně konkretizoval vkusně výtvarně – umělecky seskupený soubor znaků všech zemí Československé republiky; zřetelně říkal každému přistupujícímu s bázní Boží a u víře: Tvé okřídlené moravské orlici není cizí a daleký horal, žijící v dřevěném roubeném domku, na němž, na jeho trámech leckdy v zimě zanechá stopy svých drápů hnědý medvěd z karpatských hor. Jeho chudý chléb je nepochybně ještě sušší než tvůj chléb podhorského perleťáře, ale s tebou, Opatovane, ho spojuje duchovní chléb, přivádějící do života věčného: totéž svaté přijímání, táž pravda Pravoslaví.
Nebyla nadsázkou zmínka o chudobě obyvatel Opatova za dob první republiky. Co jiného, než nedostatek pracovní příležitosti v místě, přivedlo jediného „sponzora“ vnitřního chrámového vybavení, jehož jméno se podařilo zjistit, až do brusírny skla v Zlatnu u Lučence. Tam zhotovil p. František Skála, příslušník jedné z opatovských rodin, jež přijala Pravoslaví, dva unikátní skleněné kalichy z dvojbarevného skla. Broušený uzavíratelný pohár z rubínového skla, jenž mohl dobře posloužit jako svérázná darochranitelnice. Druhý, ze skla smaragdového, byl po nějaký čas důstojnou náhradou dosavadního kalicha dřevěného a oba byly až do neblahé loupeže jedinečnou ozdobou chrámu.
O úzké souvislosti perleťářství se životem v Opatově vypovídala nezakrytě též uloupená darochranitelnice. I ta byla neopakovatelným výtvarným dílem. Stěny „chrámu“ z přírodního dřeva byly zdobeny precisně provedenými intarsiemi z perleti. Autora dílka se bohužel už zjistit nepodařilo.
Jak úzce to všechno souviselo se životem celé obce! O lásce, víře věřících a jejich vztahu ke chrámu mluvilo i devět anonymně darovaných rámovaných obrazů – tisků, sedm různých svícnů a uloupený orig. obraz štětce o. Kolomackého. Ostatní části kompletního bohoslužebného vybavení (diskos, kopí, hvězdice, nádobka na teplotu, kadidelnice, o jejichž zakoupení z darů školních dětí vypráví kronika o. Leixnera, a velký svícen na žertveníku), byly nepochybně získány péčí prvního faráře v Opatově, o. Leixnera, stejně jako mosazný osmikonečný kříž určený pro pohřební průvody.
Že pak Pravoslaví, tak organicky vrůstající do každodenního života na zápražích domků horáckého městečka, není ohraničeno, uzavřeno hranicemi státu ani územím, v němž zní slovanský jazyk, staly se kořistí loupeže i dvě lampady darované svatou řeckou církví v posledních desíti letech.
Na necelých osmnáct tisíc korun byla odhadnuta způsobená škoda. Nepatrná, leč v našem církevním hospodářství ne nevýznamná částka. Možná, že z některé církevní obce zapůjčí neb darují nejpotřebnější bohoslužebné předměty, nic už však nebude připomínat všechny ty dosavadní děje, vše to, tak úzce místní a zároveň široce všepravoslavné. A přece bychom neměli nic z toho, čím jsme žili a rostli, zapomenout.
prot. Miroslav
Nelze nenapsat několik slov po přečtení těchto řádků. Nelze také říci „kam až jsme klesli.“ Jistě ne, protože je stále mezi námi řada těch, kteří se při čtení otřesou hnusem nad „morální“ úrovní těch, kteří kradou v domě Páně...Redakce
Článek z časopisu Hlas Pravoslaví č. 2 / 2000
Zpět na stránku archivu webu Pravoslavné církevní obce v Opatově